O štěstí lásky k sobě samému
Německé psychoterapeuty opravdu fascinují pohádky. Dva odlišní autoři a zcela odlišně použili interpretaci pohádky Ďábel se třemi zlatými vlasy. V Čechách je tento krásný pohádkový příběh známý jako Pohádka o Plaváčkovi, aneb tři zlaté vlasy děda Vševěda, od Karla Jaromíra Erbena. Budu se věnovat jedné z nich. Bez ambice o komparistiku české a německé varianty příběhu, i když to by za to také stálo! Jak nám pohádka může pomoci s cestou z deprese a úzkosti?
Pohádku můžeme chápat jako báchorku a nehledat v ní víc, než že má dětem vysvětlit, že zlo je potrestáno, dobro odměněno atd. Pohádku lze uchopit i jinak. Jungiánský výklad pohádek pojímá starodávné příběhy a mýty z celého světa, zkoumá je pomocí symboliky a náboženství té či oné kultury. Spatřuje v nich společné prvky. Rozpoznává jejich hodnotu a universalitu pro člověka. Pohádku můžeme vnímat jako obraz lidské duše v té nejobecnější rovině – není zde ani stopa po jedinci. Pohádky jsou universální, a také asi nejstarší kulturní materiál předávaným ve slovech. Všechny kultury mají velmi podobné pohádky. Pohádky vyprávíme dětem, aby se z nich poučily? Asi ne. Svět je přece jiný než v pohádkách. Bohužel. Přesto, jaký by byl život bez pohádek!
Pohádka svou podstatou představuje řešení zapeklité situace obecně na rovině symbolické a více než materiální tak spíše duševní. Právě proto, je tak důležitá pro náš život, právě proto pohádky tak střežíme a rádi předáváme dalším generacím, a právě proto i mnozí dospělí pohádky rádi čtou nebo je poslouchají či se na ně dívají ve filmovém nebo divadelním zpracování.
Neodráží patrně skutečnost:
že by hloupý Honza získal království,
poloidiot princ Bajaja vysvobodil princeznu a zachránil království před strašlivým drakem,
adoptovaný Plaváček vyzrál na děda Vševěda,
Karkulku i s babičkou by myslivec vypáral nenatrávenou žaludečními enzymy z vlkova břicha,
spící Růženka by po 100 letech spánku zůstala stále mladá a svěží,
či Popelka by našla v oříšcích šaty své velikosti (i kdyby XS).
V reálném životě je tomu naopak, hloupý bývá přelstěn,
neschopný zůstane neschopným,
živá voda nefunguje,
kouzelná rybka žádné přání nevyplní,
ošklivý žabák se stává ještě ošklivějším,
chuďas ještě chudším a boháč bohatším,
zlo potrestáno velmi často není,
dobro vítězí jen někdy, spíš platí pro dobrotu na žebrotu a o poctivosti a lži se nemá cenu ani zmiňovat…
Přesto mají pohádky až magickou sílu již po tisíciletí. Co tedy zpodobňují, co nám ukazují a proč nás stále tak fascinují? Kromě logického obsahuje i prvek emocionální a citový. Od školky jsou děti vychovávány k objektivitě a potlačení citovosti. Stále se dětí ptáme: Jakou barvu má kostka, jaké složení má krystal, nikoli jak hezká ta kostka i krystal jsou? Jistě to tak má být, ale emocionalita bývá výrazně potlačená, odstřižená. Emocionální složka inteligence a emocionalní část osobnosti dítěte se má potlačit a vlastně je tak trochu ku škodě vzdělávání.
Pak se ale musím zeptat: Umíme pak zkoumat své nitro i emocionálně nebo stále vše racionalizujeme? Co obsahuje pohádka a co nám ukazuje? Neobsahuje žádný individuální materiál. Jedná se o kostru naší psychiky bez masa a kostí. Primitivní pohádky obsahují zkušenosti našich předků, které získali při setkání s duší (se svými archetypy), proto jsou děsivé, hrůzostrašné a kruté. Vystupují v nich bohové a polobohové, jiné nadpřirozené bytosti. Často se využívá pohádkových motivů, pohádkové symboliky v moderní psychoterapii a osobnostním rozvoji. Je to náhoda?! Výběr pohádky není náhodný. Je to extrahovaná emocionalita, bez které se nežije dobře.
Použijeme pohádky jako cesty k nalezení psychické stability a štěstí nejčastěji u lidí,
kteří nemají přístup ke svým emocím,
trápí je somatické obtíže,
stojí před náročným vhledem do své duše,
prožívají drásavé duševní bolesti.
Namístě je zmínit pár myšlenek právě z této knihy. Nejběžnější formy strachů najdeme ve sféře mezilidských vztahů. Postižení lidé si strach ani často neuvědomují. Vyhýbají se konfliktům tím, že se vyhýbají situacím, které v nich probouzejí úzkost. Většinou mají strach z urážky, odmítnutí, nebo si připadají malí, a proto se dostatečně neprosazují. Jejich každodenní obavy a úzkosti je mohou omezovat v mnoha sférách života. Prvním krokem k odstranění úzkosti, je uvědomění si situace, kdy se nepříjemné emoce objevují. U lidí trpících úzkostí je nutné si položit otázky: Které jsou to aktivity, které situace, které činnosti vědomě odmítájí z obavy, ale vlastně by bylo dobré se jich účastnit. Tyto skryté úzkosti mají často kořeny v minulosti, v dětství.
Nejčastější úzkosti:
Obava z autority, která se na venek projevuje jako příliš velká poslušnost.
Obava z kritiky, která vede člověka marné snaze o bezchybnost a k pocitu, že se neustále musí obhajovat.
Přehnaná obava z ublížení ostatním, je v tom skrytě strach, aby ostatní neublížili jemu.
Obava z trapnosti, z ostudy, která vede člověka ke stažení, zejména ve skupinách.
Obava z konfliktu nebo neoblíbenosti, která vede člověka k potlačení vlastních potřeb ve prospěch tvorby bezkonfliktního prostředí.
Obava ze selhání, vedoucí k odmítání zodpovědnosti ve skupině.
Existuje i obava z úspěchu, i úspěch někteří lidé nedovedou unést.
Obava ze všeho nového, vede k rigiditě a ustrnutí, strachu ze seznamovaní se s novými lidmi a zažívání nových zážitků.
Obava z lidské blízkosti, vede k vyhýbání se lidským dotykům a ukončování vztahů, jakmile začínají být intimní.
Popírání úzkosti rozpoutává agresi, vztek, smutek. Silné emoce se objevují a člověk neví, odkud se berou. Pro jejich zvládnutí je nutné hledat příčinu obav a úzkostí. Také je nutné si uvědomit, že život ve společnosti jiných lidí nelze bez konfliktů. Neustále na sebe narážíme a je přirozené, že jsme rozdílní. Pro zvládání života je tedy nezbytné umět zacházet s konfliktní situací. Lidí s nízkou sebedůvěrou vnímají kritiku a názorové spory jako zranění a znehodnocení. Vyhýbání se konfliktům je také cesta, jak se vyhnout nepříjemným pocitům, jejich odkládání, popírání, nevyjadřování negativních pocitů, vlastního mínění aj. vede k ještě většímu oslabení sebehodnoty a postupné ztráty životní energie. Takoví lidé se ocitnou na spirále sebeponižování, pesimistickému přístupu k životu, dostává se jim přehlížení ve společnosti a trpí ztrátou životního elánu. Výsledkem jsou psychosomatické potíže, které, pokud trvají déle, vyústí v somatické vážné onemocnění.
Inspirace knihou od Heinz-Peter Röhr
