Hans Morschitzky, Sigrid Sator

Kniha obsahuje paletu příkladů somatických nemocí a dalších fyzických obtíží, interpretovanou pomocí individuálních kazuistik. Libí se mi přehlednost jednotlivých přístupů i určitý návod, co s tím dělat, který se může hodit jak terapeutům, tak i lidem, kteří na sobě psychosomatické reakce pozorují.

Dočtete se:

Psychosomatická pojetí bolesti a bolestivých poruch mají mnoho podob, že nelze popsat univerzální koncept psychologického pojetí somatického onemocnění. Neexistují tedy ani žádné návody, jak psychoterapeuticky postupovat v péči o pacienty s bolestmi.

Přesto můžeme najít nějaké společné prvky, například, že lidé se somatoformními bolestivými poruchami zažili v dětství násilí mezi nejbližšími, často zakoušeli celkově náročné dětství v neutěšených sociálních a ekonomických podmínkách, nejistotu ve vztahu k pečující osobě.

Psychologické modely interpretující bolestivé neorganické stavy v různých částech těla vycházejí často ze zvýšeného svalového napětí způsobeného stresem, nejčastěji psychického a emocionálního původu.

Zde si dovolím překročit rámec publikace a zamyslet se nad bolestí z pohledu psychoterapeuta a fyzioterapeuta. Stres, ať je již způsobený fyzicky nebo psychicky, vždy ovlivňuje všechny orgánové systémy, mění přes nastavení sympatiku nervové dráždění, a hlavně prokrvení orgánů. Problém je ten, že u fyzického stresu, je původně úraz, infekce nebo jiný stav, kdy je adekvátní, že se krev redistribuuje jinak, že se mobilizují zásoby energie a že tělo funguje pod tlakem, aby situaci zvládlo. U psychického stresu nastane tatáž reakce, ale její efektivita se míjí účinkem a tělo se tím naopak vyčerpává a dlouhodobě ničí.

Existuje také somatopsychické pojetí provázanosti těla a psychiky, které psychosomatické teorie jaksi otáčí naruby. Jedná se o koncept, který poukazuje na to, že lidé s disharmonií projevující se v určitém orgánovém systému nebo samotném orgánu jsou charakterizování určitými psychickými tendencemi, které determinují a do jisté míry omezují v harmonickém životě. Například lidé s tendencí oslabení v oblasti tlustého střeva mají tendenci být konzervativní, rigidní, vykazují potřebu ochrany a jistoty. Lidé s oslabením v oblasti pankreatu mají tendenci chovat hluboký smutek, naopak lidé s problémy se žlučníkem jsou spíše vznětliví. Lidé s problémem v oblasti ledvin mají tendenci se vyčerpat, překračovat své hranice a vykazují silný strach z opuštění, mají v sobě hlubokou zlost atd. Tento koncept je protipólem psychosomatického a ale není tak determinující, jak jsem nastínila zjednodušením.

K oběma pojetím mě napadá to, že je lze chápat jako jednu a druhou stranu téže mince. Při nerovnováze selhává vždy nejslabší článek a tím je u každého člověka něco jiného. Zároveň však známe i v západním pojetí medicíny mnoho somatických nemocí jejichž častou komorbiditou jsou psychické poruchy. Znamená to, že k nemoci, která má organický původ, se často přidruží psychický problém, jako je deprese nebo úzkost a musí se léčit obojí. Pokud naopak trvá duševní nerovnováha, máme vědecky podložené patofyziologické mechanismy, které vedou k orgánovým a systémovým poruchám. Zjednodušeně řečeno, pokud zažívá člověk dlouhodobě fyzickou bolest, oslabí se i psychicky, a to platí i obráceně. Proto nějaké dráždění v obalu orgánu, stará aktivní jizva, nebo dysfunkce sebou dříve nebo později přinese odraz v psychickém stavu člověka a dost dobře se může promítnout i do jeho chování, které se nějak kompenzačně formuje. Naše tělo a naše duše jsou provázené. Skrze tělo projevujeme svoje emoce jinak to nejde.

Jaký je závěr? Je třeba pečovat o obojí, jak o své tělo, tak o svou duši. Proto, je-li problém rozklíčován psychosomaticky, je třeba léčit tělo i duši současně.