Vyrazila jsem na kolo v Českých horách na začátku národního parku. Jezdím sem často a ráda posledních několik let. Jsou to trochu odlehlejší místa, méně turisticky navštěvovaná, ale stojí za to. Záměrně hledám kontakt s přírodou, který mě naplňuje klidem a energií. Po několika perných kilometrech spíš do kopce a po silničkách a stezkách klikatících se lesem jsem se vynořila na hoře, kde končil les a přecházela louka. Kousek ode mě pod obrovským stromem sám, přežvykoval býk, líně si mě měřil očima, měl minojské špičaté rohy ve tvaru lyry, byl celý porostlý huňatou hnědou srstí a vypadal dokonale majestátně. Byla jsem ráda, že nás dělí ohrada a raději jsem jela dál a nezkoumala pevnost toho chatrného plůtku. Vzpomněla jsem si na řecko-egyptský kult posvátného býka Ápida a ani jsem se jim nedivila. O kus dál jsem narazila na místo, které nebylo schované uprostřed lesa, naopak vedle cesty, kde les přecházel v louku, kolem bylo veliké ohniště… Další rozmístění několika předmětů, o kterých nebylo pochybnost a známky toho, že se zde lidé schází, sedí kolem ohně, tančí a pak splynou s přírodou, byly neklamné. Bylo jasné, že tohle je místo, kde se navazuje na staré tradice a možná bez nějakého falešného předstírání ritualismu, ale skutečně lidé tak, jak je jim dnes vlastní, uctívají přírodu a prožívají svou živočišnost. Nemohu říct čím, ale to místo bylo úchvatné a působilo přesně tak, jak si u takového místa představuji. Pomalu jsem míjela vyřezávané sošky ze dřeva a zdobené sezení, kde bylo narovnané dřevo a ujížděla dál. V tom se přede mnou otevřel široký pohled do údolí a já měla pocit, že se prudkým padákem budu řítit do nitra údolí, kolem byly hory, mraky, lesy… Pocit hlubokého pádu do hlubiny byl opojný. Asi to bylo tím magickým místem, vzpomněla jsem si na orgasmus, jak lépe jej vystihnout než pádem do nádherné hlubiny. Kdepak strmá rokle, všechno kolem bylo překrásné a plné života, foukal vítr a svítilo slunce. Musela jsem krotit svoji touhu nechat se unést představou. Po chvíli se padák změnil, trochu zešikmil a když úvoz lízal úpatí kopce najednou se ze spodního svahu na silnici vysápalo stádo barevných koz a kousek dál se pásl malý hucul, bez provazu, jen tak mimo ohradu, zvířatům jsem musela zastavit, nějak šly a zdálo se, že vědí kam, kůň si mě také prohlížel, jako by se mě lekl, ale nebyla jsem na kraji světa, kousek dál byl nějaký muž a cosi opravoval… na téhle hoře vládl takový klid a stráň padající stovky metrů dolů byla tak pokojná a přitom tak prudká, že mi přecházel zrak. Myslela jsem na radost, myslela jsem na splynutí s přírodou, že smyslnost a živočišnost a „panenská krása“ přírody patří k sobě, že sem se hodí rituální místo, kde lidé tančí, zpívají, milují se pod širým nebem, kde tesají do dřeva svoje sošky. Sošek je tady v kraji všude hodně, jako by se tu všude zabydlel přirozený duch pradávných předků, spojených s přírodou, pohádkami, bájemi a starými příběhy. Milování a sex má v našem životě takovou sílu a moc a my ji nevyužíváme. Sex devalvujeme na porno nebo na nutnost nebo jej oklešťujeme na jakési sterilní úkony a pohyby zkreslené filmovými představami. Sex a sexuální energie stojí často mimo náš běžný život, odtrhli jsme je od nás, jako by to byla nějaká hanba nečistota, nemravnost. Už se lze rozmnožit bez pohlavního styku a někdy je lepší s potenciálním partnerem flirtovat po telefonu. Přitom jeden hluboký polibek a závan jeho vůně, pohled a úsměv nám řeknou mnohem víc než dvacet hodin chatu.

Sexuální energie a příroda se jedna přelévá do druhé. Kolikrát se při léčbě těch nejzávažněji nemocných setkávám s tím, že když už nezbývá mnoho naděje, vyhledají přírodu a zeleň. Vzpomněla jsem si na jednu pacientku, která trpěli rakovinou pohlavních orgánů, v rodině se to dědilo a žádná žena se nedožila více než třiceti let. Narodily se jí děti a hned se nechala operovat, ale zhoubná nemoc ji už zasáhla stejně jako její matku sestru i babičku. Naděje měla stejně jako beznaděje a léčba byla náročná pro její tělo. Nemohla nic. Vyprávěla mi, že od jara do podzimu lehávala celé dny v zahradě pod velkým stromem a nemohla nic, jak byla zesláblá, jen se dívala do zeleně. Tam cítila, že nalezla novou sílu se vzchopit a za rok vstala z postele a pomalu začala zase žít. I já tady hledám energii, jak tu naturální, tak tu živočišnou, tady je klid, zeleň, člověk se se sebou anebo s jinými lidmi, kteří cítí stejně jako on touhu splynout s tou nádherou a přirozeností, kterou jsme zanechali kdysi dávno a jen pomalu se na ni rozpomínáme.