Myofunkční poruchy: proč dech, jazyk a nervový systém ovlivňují obličej

Když se řekne myofunkční porucha, většina lidí si představí problém jazyka, špatné polykání nebo dítě, které dýchá pusou. Ve skutečnosti je ale situace často mnohem složitější. Způsob, jakým dýcháme, polykáme, držíme hlavu nebo jak naše tělo reaguje na stres, totiž nevytváří oddělené systémy. Naopak – jde o propojenou síť vztahů mezi svaly, nervovým systémem, dýcháním a vývojem obličeje.

Právě proto se dnes pohled na myofunkční poruchy postupně mění. Už nejde pouze o otázku „kam položit jazyk“, ale spíše o otázku, proč ho tam člověk vůbec nedokáže udržet.

U dítěte, které dlouhodobě dýchá ústy, nebývá problém pouze v otevřených rtech. Jazyk klesá dolů, mění se svalová aktivita obličeje, horní čelist se vyvíjí v jiných biomechanických podmínkách a postupně se mohou objevovat změny ve skusu, držení hlavy nebo kvalitě spánku. U dospělých zase často vidíme jiný příběh – bolesti čelistních kloubů, zatínání zubů, chronické napětí krku, únavu nebo pocit, že ani po ortodontické léčbě „něco pořád nesedí“.

Právě zde začíná být zajímavé uvažovat o těle ne jako o souboru oddělených struktur, ale jako o systému, který se neustále přizpůsobuje. Moderní rehabilitační medicína proto stále více propojuje práci s dechem, držením těla, motorickým učením a regulací nervového systému.

Významnou roli v této regulaci hraje autonomní nervový systém, tedy část nervové soustavy, která automaticky řídí funkce, nad nimiž běžně nepřemýšlíme – dýchání, srdeční rytmus, polykání, trávení nebo svalový tonus. Zvláštní pozornost bývá věnována bloudivému nervu, nervus vagus, který propojuje mozek s řadou orgánových systémů a významně se podílí na regulaci dýchání, polykání i stresové odpovědi.

Když je organismus dlouhodobě vystaven zvýšenému stresu nebo pracuje v neefektivních dechových stereotypech, může se měnit aktivita autonomního nervového systému. To se následně nemusí projevit pouze psychicky, ale i fyzicky – zvýšeným napětím svalů obličeje, změněným polykáním, vyšším tonem žvýkacích svalů nebo přetížením krční oblasti. Právě proto některé terapeutické směry začaly zkoumat, zda lze prostřednictvím práce s dechem, měkkými tkáněmi, hrudníkem, krční oblastí nebo bránicí ovlivnit i tyto regulační mechanismy.

Zde se dostáváme k osteopatii, viscerálním manipulacím a dalším manuálním přístupům, které se snaží pracovat s širšími souvislostmi lidského těla. V českém prostředí je přitom důležité dodat, že tyto přístupy nemají stejné legislativní postavení jako fyzioterapie a nejsou standardní součástí zdravotní péče. To ale neznamená, že mezi nimi neexistuje překryv. Moderní fyzioterapie dnes běžně pracuje s fasciemi, dechovými stereotypy, regulací tonu, interocepcí nebo propojením jednotlivých částí pohybového systému.

Koncepty rozvíjené Jean-Pierre Barralem a Alainem Croibierem například popisují vztahy mezi orgány, fasciálními strukturami, nervovým systémem a pohybovým aparátem. Podle těchto modelů mohou být některé funkční obtíže ovlivněny nejen lokální svalovou dysbalancí, ale také změnami mechanické tenze nebo narušenou regulací nervového systému. Podobně vznikly i koncepty neural manipulation, které zdůrazňují, že nervové struktury potřebují vůči okolním tkáním dostatečnou mechanickou volnost a schopnost adaptace.

Zní to logicky, ale právě tady je potřeba být opatrný. Anatomická a biomechanická plausibilita těchto modelů sice existuje, současná vědecká literatura však opakovaně upozorňuje, že kvalita důkazů zůstává omezená. Některé studie naznačují, že manuální a osteopatické přístupy mohou ovlivňovat autonomní regulaci, variabilitu srdeční frekvence, subjektivní stres nebo svalové napětí. Zatím ale nemáme dostatek kvalitních dat, která by umožňovala tvrdit, že samotná osteopatická léčba dokáže řešit myofunkční poruchy jako samostatná intervence.

To však neznamená, že podobné přístupy nemají v terapii místo. Mnohem přesnější je uvažovat o nich jako o nástrojích, které mohou vytvářet lepší podmínky pro změnu. Pokud se podaří snížit nadměrné napětí, zlepšit dechový stereotyp, ovlivnit vnímání vlastního těla nebo vytvořit vhodnější podmínky pro motorické učení, může být následná myofunkční reedukace efektivnější.

Možná právě proto se dnes stále více odborníků přiklání k tomu, že otázka nestojí „fyzioterapie nebo osteopatie“, ale spíše „jaké mechanismy u konkrétního člověka udržují problém a jak je lze ovlivnit“. Protože myofunkční terapie ve své podstatě nikdy nebyla pouze o jazyku. Vždy byla o systému, který jazyk, dech, držení těla a nervový systém spojuje.

Osteomyofunkční terapie spojuje manuální techniky ovlivňující měkké tkáně, fascie a nervový systém, včetně centrální nervové soustavy, s myofunkčními postupy zaměřenými zejména na aktivaci svalů v oblasti obličeje a nácvik správného dýchání a polykání. Integruje tak posturální souvislosti i ontogenetický vývoj jedince.

Svou komplexností se řadí k psychosomatickým přístupům, které vnímají člověka jako celek v rámci jeho jedinečné životní historie a bio-psycho-sociálního kontextu. Z tohoto důvodu může být vstupní vyšetření podrobné a časově náročnější, avšak samotná terapie je vždy individuálně přizpůsobena a stejně tak jedinečný je i terapeutický plán pro každého pacienta s myofunkční poruchou.

Výsledkem bývá často výrazný terapeutický efekt i u komplexních obtíží. Je však třeba zdůraznit, že změny nenastávají okamžitě, protože pracujeme s celým člověkem, nikoliv pouze s jazykem nebo izolovanými svalovými skupinami. Právě tato komplexnost činí terapii zajímavou a často přináší zlepšení i v dalších oblastech, které pacienta zatěžují.

Literatura

Porges, S. W. (2007). The polyvagal perspective. Biological Psychology.

Benarroch, E. E. (1993). The central autonomic network. Neurology.

Cerritelli, F. et al. (2016). Osteopathic manipulative treatment and autonomic nervous system. Journal of Bodywork and Movement Therapies.

Cerritelli, F. et al. (2020). Effects of osteopathic treatment on HRV. Complementary Therapies in Medicine.

Henderson, A. T. et al. (2010). The basis for osteopathic cranial manipulation. JAOA.

Ruffini, N. et al. (2015). HRV and osteopathic treatment. Frontiers in Neuroscience.

Barral, J.-P., Croibier, A. Manual Therapy for the Cranial Nerves. Elsevier.

Barral, J.-P. Visceral Manipulation. Elsevier.

Barral, J.-P., Croibier, A. Visceral Vascular Manipulations. Elsevier.

Barral Institute. Neural Manipulation.

Barral Institute. Visceral Manipulation.

Guillaud, A. et al. (2018). Reliability of diagnosis and clinical efficacy of visceral osteopathy: a systematic review. BMC Complementary Medicine and Therapies, 18:65.

(2024). Is visceral osteopathy therapy effective? A systematic review and meta-analysis. International Journal of Osteopathic Medicine, 54, 100729.