Yvonne Poncet-Bonissol

Psychicky nepřítomná matka se vyskytuje v naší aktuální společnosti velice často… Neschopnost prožívat své dítě a duševní nepřítomnost nevypovídají o nedostatku lásky k dítěti nebo dětem, ale představují hluboký šrám z minulosti, která bolestně formovala matčinu osobnost.

Matka, která není psychicky schopná být přítomná, ovlivní své dítě ne na první pohled zřejmým způsobem. Dítě v dospělosti stále čeká na nekonečnou vřelou lásku, na přijetí a citovost, kterou od matky nikdy nedostalo a ani nedostane. Tuto vyprahlost po lásce a po přijetí limituje člověka v každém dalším vztahu. Nesplnitelné nároky absolutního mateřského přijetí, kterého není žádný jiný vztah schopný v takové míře jako neukojený člověk očekává a požaduje, předznamenávají fiasko partnerských vztahů i problematické vztahy s vlastními dětmi. Dcery svých nepřítomných matek pro marná očekávání často nejsou schopné emancipace, ať již na psychické, tak na jiné úrovni. Neúspěchy ve vztazích, na které kladou nereálné nároky; před zralým partnerstvím, dávají přednost vztahům, ve kterých zůstávají nadále dcerami. Jiné „dcery“ se zříkají raději samy sebe a v čekání minou mateřství, které nikdy nepřijde, lásku k muži, která se nikdy neuskuteční, kariérní zrání, ke kterému nikdy nedojde. Jakoby jejich volby v jedné nebo více zásadních otázkách byly zpackané. Ve snaze kompenzovat citovou nejistotu a čekání na tu pravou matku. Bude problém se na matku hněvat, protože stále bude čekat na lásku. Do dalších vztahů se bude matka také promítat, a tak vztahy s muži budou plné ambivalence, vztahy s vlastními dětmi budou také oscilovat mezi rozmazlucím a odmítajícím a ve finále budou také kontaminovány neadekvátními nároky na vlastní děti, aby matce matku nahradily.

Matka, která sama měla matku citově plochou a nepřítomnou, nejčastěji stejné schéma zopakuje, nebo naopak svou dceru zahrne opičí a nárokující láskou. Obojí vlastní dceru poškodí. Ideální je svou dceru pustit z dusivého sevření a věnovat péči své minulosti a svému traumatu.

V této knize, která mi připadá někdy až dost tvrdá k matkám, které vykresluje jako ničitelky psychiky svých dcer, mě zaujala myšlenka, která mi připadá jako velice důležitá, protože takových matek jsem ve své praxi potkala opravdu hodně!

Matky, které samy žily jako dívky ve stínu jiných svých sourozenců, nebo nezažívaly vřelou a vroucí lásku a zájem od svých matek, se vedle svého dítěte až nadměrně věnují svým zálibám a zejména pracovním aktivitám. Ačkoliv s dítětem matka netráví mnoho času a víc se věnuje práci nebo něčemu jiného, není důvodem neláska k dítěti, ale snaha o uznání druhých, jako kompenzaci za utrpení, která žena prožívala v dětství. Pocit nedostatečné hodnoty ji žene k tomu, aby si ji potvrdila v očích ostatních lidí, jako žena úspěšná v práci, společensky a jinak, logicky pak dává těmto aktivitám přednost před rodinou. Pomůže jí si uvědomit pocit nedostatečné hodnoty a psychoterapie, která pocity méněcennosti dovede reparovat (opravit).

V pediatrické praxi kromě samotné práce fyzioterapeuta, vnímám vztahování se rodičů a nejčastěji matek k dítěti. Jak prožívají matky dcery a chlapce. Jak i dnes je znát odlišné chování k chlapci nebo děvčeti, a to již od miminkovského věku. Některé matky se ke svým dcerám nevědomě vztahují se zklamáním, že neporodily syna, jiné matky nevědomě požadují od své dcery naprostý soulad, aby jejich dcery byly stejné jako ony a měly v nich dvojče, takovou malou repliku sebe samé. Dcery obou matek velice trpí, první tím, že jsou z nich matky zklamané a upřednostňují jejich bratry, nebo v nich podporují spíše mužské prvky. Druhé tím, že nemohou být samy sebou, ale musí být jako jejich matka, kterou proto (někdy nevědomě) nenávidí. Obojí si málokdy matka či dcera uvědomují. Právě uvědomění si pocitů, které vztahy doprovázejí, představuje cestu k prolomení bolestné spirály, po které vztahy obíhají.

Matka dospívající dcery stojí před nelehkým úkolem svou dceru podpořit v separaci. Jedná se o jednu z mnoha separací, které matka zakouší a se kterou se musí vyrovnat. Je těžké dceru stále vychovávat v souladu s hodnotami v dětství a umožnit její odlišení se od matky. Konkrétně nesnažit se nezasahovat do prvních lásek, neměla by je hodnotit ani se je snažit usměrňovat. Proč? Je třeba respektovat soukromí své dcery, její potřebu intimity a její hranice. Nevměšovat se, nepronikat násilím do fyzického i psychického prostoru dcery. Někdy je to velice těžké, ale pro dceru destruktivní. Ale zároveň intuitivně vycítit, kdy dcera potřebuje pomoci a podpořit, kdy tápe a tam ji být nablízku a pomoci ohraničit a vymezit hodnoty a možné směry zrání mladé ženy. Pro matku dcery nebo dcer, je opravdu těžké akceptovat to, jak dravě dcera s matkou soupeří, obrací se k otci v Oidipské konstelaci pod různými závoji a musí být vyslyšena. Pokud otec chybí nebo dceru, jakkoliv necitlivě odmítne, často pro něj v bezvýznamném gestu, pro dceru a budoucí mladou ženu to znamená hlubokou ránu, která se jen obtížně zhojí. Proměna dcery-malé holčičky, která je naprosto oslněná svou nádhernou matkou, v ječící divoženku, do krve soupeřící s matkou, kterou téměř ve všem odmítá a neustále ji dává najevo, že je trapná nebo neschopná, je nelehká pozice. Právě v této době je matka konfrontována s tím, co sama nemá vyřešené a je ideální příležitost se do této vlastní práce pustit… Dcera dozraje, matku opustí a bude sama nezávislou osobitou ženou, schopnou matku opět přijmout, ale jen potud, pokud matka akceptuje její nezávislost a suverenitu.